Gordonsetr
Něco o plemenu Gordonsetra
Gordonsetr, neboli také Skotský setr je setr, který je všestraný pomocník do pole, vody a lesa. Oba jeho názvy mají svůj důvod. Gordonsetr podle vévody Alexandera čtvrtého, vévody z Richmondu a Gordonu. Skotský setr podle původu psa. Země původu psa je Skotsko. Však název Gordonsetr, se používá častěji.
Gordonsetr je nejtěžší ze setrů, ačkoli to na něm není vidět. Je klidnější než ostatní setři a pracuje pomaleji a metodičtěji. Projevuje vlohy ke stopování, proto je spolehlivým dohledavačem ztracené zvěře. Kromě toho, má rád vodu, takže ho lze z úspěchem používat k vodním pracím. Má také výborný nos a se spojením toho všeho, je považován za lovecky upotřebitelného psa.
Kohoutková výška není vždy přesná, ale pohybuje se u feny kolem 61 až 67 cm. U psa kolem 63 až 69 cm. Tento setr je velmi přátelský a má rád společnost. Dětem neublíží.
Na fotce: Aischa s Pňovských luhů (pohár je ze Zkoušek vloh ohařů, na kterých se stala vítězkou)
O plemeni Gordonsetra podle p. Františka Šonky
Gordon setter
Je sice nejpomalejším, ale zároveň nejvšestranněji nadaným anglickým ohařem. Jeho domovina, podle které bývá též nazýván skotským setrem, ho naučila pracovat vytrvale v těžkých podmínkách. I on se vedle krásy a loveckého nadání vyznačuje přátelskou povahou.
|
O původu skotského setra neboli gordonsetra je mnoho dohadů a ani anglická literatura není v této otázce jednotná. Jako nejvěrohodnější je uváděna následující verze.
Na zámku vévodů Gordonů byli odedávna chováni angličtí setři, a to v oblíbené barvě - tricolor, tj. bílo-černo-pálené. Jeden z podřízených ošetřovatelů čtvrtého vévody z Godonu sira Alexandra (1743-1827), po němž bylo jako po jednom ze zakladatelů černého setra s pálením později plemeno pojmenováno, náhodně zkřížil fenu setra s černě pálenou kolií. Tato kolie byla místního rázu, od dnešní kolie se lišila robustní silnou postavou, zavalitou mohutnou hlavou a sudovitým hrudníkem. Produkty tohoto spojení se vévodovi velmi líbily a proto kříženci byli ustáleni v jednotný typ a později v plemeno. Vybraní jedinci byli chovatelsky zlepšováni v loveckých vlastnostech, to se celkem dařilo, ovšem objevovaly se velké bílé znaky, u některých se vyskytovala robustnější stavba těla a chyběla jim setrovská elegance. Tento stav je popisován již v roce 1650.
Největšího pokroku bylo dosaženo počátkem 18. století. Byli přikříženi černo-červení bloodhoundi (angličtí barváři), snad i rotvajleři, kteří dali gordonům do vínku cenné stopařské vlastnosti. Dále již to byla otázka cílevědomého výběru, aby byly vymýceny nežádoucí exterierové znaky po koliích, bloudhoundech i po rotvajlerech. Některé tyto exteriérové znaky se dodnes zachovaly a právě jimi se gordonsetr liší od ostatních setrů, jako například méně spáditá záď, sudovitější tvar hrudníku apod. Po přikřížených plemenech gordonsetr zdědil i některé schopnosti, kterými se rovněž liší od ostatních setrů, a to například větší dispozicí
pro všestrannou práci.
Mnozí autoři uvádějí, že chovatelé gordonsetrů si od nepaměti na kontinentě vypomáhali přikřížením irského setra. Docházelo jistě k určitému osvěžení krve, ale zároveň ke ztrátě typu a mnohdy i pro gordona specifických vlastností. U nás byl tento postup od roku 1935 definitivně zakázán. Přesto se ještě i dnes ve vrzích sice zcela ojediněle objevují "červení gordoni". Při výskytu takovýchto negordonských jedinců chovatel je obvykle zatají
a ihned utratí. Pro plemeno je velmi škodlivé, když se o tom poradce chovu nedozví.
Feny: 24,5 palce (62 cm)
Feny: 56 angl. liber (25.5 kg)
Na zámku vévodů Gordonů byli odedávna chováni angličtí setři, a to v oblíbené barvě - tricolor, tj. bílo-černo-pálené. Jeden z podřízených ošetřovatelů čtvrtého vévody z Godonu sira Alexandra (1743-1827), po němž bylo jako po jednom ze zakladatelů černého setra s pálením později plemeno pojmenováno, náhodně zkřížil fenu setra s černě pálenou kolií. Tato kolie byla místního rázu, od dnešní kolie se lišila robustní silnou postavou, zavalitou mohutnou hlavou a sudovitým hrudníkem. Produkty tohoto spojení se vévodovi velmi líbily a proto kříženci byli ustáleni v jednotný typ a později v plemeno. Vybraní jedinci byli chovatelsky zlepšováni v loveckých vlastnostech, to se celkem dařilo, ovšem objevovaly se velké bílé znaky, u některých se vyskytovala robustnější stavba těla a chyběla jim setrovská elegance. Tento stav je popisován již v roce 1650.
Největšího pokroku bylo dosaženo počátkem 18. století. Byli přikříženi černo-červení bloodhoundi (angličtí barváři), snad i rotvajleři, kteří dali gordonům do vínku cenné stopařské vlastnosti. Dále již to byla otázka cílevědomého výběru, aby byly vymýceny nežádoucí exterierové znaky po koliích, bloudhoundech i po rotvajlerech. Některé tyto exteriérové znaky se dodnes zachovaly a právě jimi se gordonsetr liší od ostatních setrů, jako například méně spáditá záď, sudovitější tvar hrudníku apod. Po přikřížených plemenech gordonsetr zdědil i některé schopnosti, kterými se rovněž liší od ostatních setrů, a to například větší dispozicí pro všestrannou práci.
Mnozí autoři uvádějí, že chovatelé gordonsetrů si od nepaměti na kontinentě vypomáhali přikřížením irského setra. Docházelo jistě k určitému osvěžení krve, ale zároveň ke ztrátě typu a mnohdy i pro gordona specifických vlastností. U nás byl tento postup od roku 1935 definitivně zakázán. Přesto se ještě i dnes ve vrzích sice zcela ojediněle objevují "červení gordoni". Při výskytu takovýchto negordonských jedinců chovatel je obvykle zatají a ihned utratí. Pro plemeno je velmi škodlivé, když se o tom poradce chovu nedozví.